55F101 Ekonomická propedeutika

 VŠE, zimní semestr 2013/14

 Ing. Miroslav Svoboda
   
Úvodní informace Sylabus předmětu
   
Co si máte přečíst Pro blok přednášek "Úvod do ekonomického stylu myšlení" je povinnost přečíst si:
- Peter a Andrew Schiff: Ekonomické bajky pro studované i laiky
- Jan Havel: Peníze do kapsy
- Henry Hazlitt: Ekonomie v jedné lekci
- Paul Heyne: Ekonomický styl myšlení (kapitoly 1-7 a 11)
  Znalost těchto textů se bude kontrolovat nejen v závěrečném testu, ale již během každotýdenních testů - termíny budou následující:
  • Test po 2. týdnu (4. 10. 2013): Heyne 1. kapitola
  • Test po 3. týdnu (11. 10. 2013): Heyne 2. a 3. kapitola
  • Test po 4. týdnu (18. 10. 2013): Heyne 4. a 5. kapitola
  • Test po 5. týdnu (25. 10. 2013): Heyne 6. kapitola
  • Test po 6. týdnu (1. 11. 2013): Heyne 7. a 11. kapitola
  • Test po 7. týdnu (8. 11. 2013): Schiff
  • Test po 9. týdnu (22. 11. 2013): Havel
  • Test po 11. týdnu (6. 12. 2013): Hazlitt
  Povinnou literaturu pro blok hospodářské politiky a hospodářských dějin se dovíte od ostatních přednášejících.
   
Testíky Abyste vůbec byli připuštěni k závěrečnému testu, musíte úspěšně projít každotýdenními testíky. Co to obnáší?
 
  • Každý týden (od pátku do pondělí) bude v ISIS (odkaz Testy a zkoušení v sekci E-learning) otevřen testík, na který budete mít cca hodinu.
  • Tento testík bude kontrolovat, co jste si odnesli z dosavadních přednášek, případně z povinné literatury.
  • Testík bude mít povahu zaškrtávací, případně doplňovací. Vždy jen jedna odpověď je správná.
  • Úspěšné absolvování testíku = aspoň polovina otázek (bodů) je správně zodpovězena.
  • Úspěšné absolvování všech testíků = z každých (z kterýchkoli) pěti po sobě jdoucích testíků máte aspoň tři úspěšně absolvovány.
Probraná témata 1. přednáška: ekonomický styl myšlení, základní ekonomické pojmy, téma času
  Definice základních ekonomických pojmů, které jste zaslechli na první přednášce:
  • Člověk – svobodná bytost, která je schopna rozhodování a jednání, ne jen strojového chování. I kdyby „jednání“ bylo jen chimérou – i kdyby to byl jen způsob, jak rozumíme svému chování, které je stejně jen strojové, nedokážeme bez takového rozumění existovat, aniž bychom přestali být lidmi.
  • Svoboda – spočívá v tom, že mám svou vůli, se kterou se ztotožňuji (nejde tedy jen o nevědomé puzení). Vůli, která může být i slabá, ale přece ji mám, která mi klade mé cíle a ponouká mne k jejich dosahování.
  • Chování – může být motivované nějakým cílem (pak je nazýváme jednáním), nebo nemotivované (strojové).
  • Jednání – chování motivované sledováním určitých cílů. „Sledování cílů“ přitom nutně znamená chápání světa okolo sebe jako světa prostředků, s jejichž pomocí lze o dosažení daných cílů usilovat. Jednání je proto používáním určitých prostředků k dosažení určitých cílů. Vzhledem k tomu, že ne všechny cíle jsou dostupné hned a naráz (například proto, že ne všechny potřebné prostředky jsou dostatečně k dispozici), je lidské jednání bytostně hospodařením.
  • Hospodaření – jednání v situaci vzácnosti. Usilování o určité cíle v situaci, kdy ne všechny prostředky k dosahování těchto cílů má člověk k dispozici a pod kontrolou v dostatečném množství. Hospodařit tedy znamená dávat přednost jedněm cestám jednání, a jiné cesty tak obětovávat. Hospodaření se skládá z rozhodování o tom, jakou cestou se vydat a jakých prostředků použít při sledování cílů, a z následného provádění tohoto rozhodnutí.
  • Vzácnost – situace, kdy dostupnost prostředků k dosahování mých cílů je (vzhledem k těmto cílům) omezená. Tj. situace, kdy nemohu dosáhnout svých cílů úplně či všech, neboť volba jedné cesty jednání mi některé jiné cesty navždy uzavírá. Člověk jako konečný tvor se z podstaty nachází v situaci vzácnosti.
  • Ekonomie – věda o tom, jak lidé hospodaří. Neboli věda o tom, jak lidé jednají ve světe, kde není všeho dost. Ekonomie tak sleduje, jak se různé situace promítají do lidského rozhodování o tom, kterým cílům dát přednost a kterých prostředků využít k jejich dosahování. Hlavním úkolem ekonomie je odkrývání všech (mnohdy nezamýšlených) důsledků, které z takového jednání plynou, ať pro jednotlivce, nebo pro skupinu lidí.
  • Statek – to, s čím chci a mohu nakládat jako s prostředkem k dosahování svých cílů. Zda je pro mne něco statkem, nebo ne, tedy nezáleží jen na jeho vlastnostech či dostupnosti, ale také třeba na mých znalostech a preferencích – teprve moje hodnocení činí něco statkem.
  • Volný statek – statek, jehož dostupnost je vzhledem k mým cílům víc než dostačující. S volným statkem proto nemusím hospodařit. Opakem volného statku je vzácný statek.
  • Vzácný statek – statek, jehož dostupnost je vzhledem k mým cílům omezená. Musím se proto při svém jednání rozhodovat, zda a nakolik jej použiji, nebo zda se jej nepokusím nahrazovat jiným statkem. Opakem vzácného statku je volný statek.
  • Ekonomický statek – vzácný statek.
  • Užitek – rozlišujeme vždy buď celkový užitek, nebo mezní užitek. O užitku vždy mluvíme ve vztahu k nějakým cílům – např. ve vztahu k vybrané skupině cílů, k mým celkovým životním cílům, k tzv. společenským cílům apod. Od toho se také odvozuje způsob, jakým s pojmem „užitek“ zacházíme, zejména jakým způsobem (ne)dokážeme užitek měřit.
  • Celkový užitek (obecně) – stupeň či kvalita naplnění určitých cílů. Např. celkovým užitkem člověka je stupeň či kvalita naplnění jeho životních cílů; celkovým užitkem nějaké společnosti je stupeň či kvalita naplnění jejích deklarovaných cílů apod.
  • Celkový užitek (statku) – celková důležitost určitého statku pro dosahování určitých cílů. Je to vlastně rozdíl mezi naplněním těchto cílů při používání daného statku oproti situaci, kdy by daný statek vůbec nebyl používán.
  • Celkový užitek (jednání) – celková důležitost určitého jednání pro dosahování určitých cílů. Je to vlastně rozdíl mezi naplněním těchto cílů při daném způsobu jednání oproti situaci, kdy by tento způsob byl zcela opuštěn. Celkový užitek nějakého jednání lze vyjádřit jako celkový užitek statků, kterých se při tomto jednání používá.
  • Mezní užitek (obecně) – změna v naplnění určitých cílů. Pro zápornou změnu se někdy užívá zvláštního pojmu mezní újma.
  • Mezní užitek (statku) – přínos dalšího použití daného statku k naplnění určitých cílů, a to oproti konkrétní výchozí situaci.
  • Mezní užitek (jednání) – přínos dalšího jednání daným způsobem k naplnění určitých cílů, a to oproti konkrétní výchozí situaci. Mezní užitek nějakého jednání lze vyjádřit jako mezní užitek statků, kterých se při tomto jednání používá.
  • Preference – to, jaký obecně přisuzuji celkový a mezní užitek různým statkům a různým druhům jednání. V obecné řeči se tomuto pojmu významově blíží sousloví „hodnotový žebříček“.
  • Rozhodování – poměřování očekávaného mezního užitku různých alternativ jednání či různého použití určitých statků. Rozhodovat se tedy znamená snažit se zvolit tu cestu (ty prostředky), o nichž se domnívám, že prospějí mým cílům nejlépe. (Moje očekávání se ale nemusí naplnit – lidská rozhodnutí se proto zpětně mohou ukázat i jako mylná.) Rozhodování ve světě vzácnosti má v jistém smyslu vždy nevratnou povahu: volba jedné cesty jednání znamená, že některé jiné způsoby využití dotčených statků byly uzavřeny, obětovány.
  • Náklady – v běžné řeči se tímto pojmem někdy označuje souhrn statků, které člověk musel vynaložit na dosažení nějakého cíle. V ekonomii se jím však výhradně míní náklady obětované příležitosti.
  • Náklady obětované příležitosti – (obětovaný) přínos (mezní užitek) té nejlepší neuskutečněné alternativy. Tím, že jsem zvolil nějakou alternativu jednání, obětoval jsem všechny ostatní; a užitek, který by mi byla přinesla ta nejlepší z obětovaných alternativ, je nákladem mého jednání.
  • Indiference – situace, kdy u různých alternativ jednání očekávám stejný mezní užitek. Rozhodnutí mezi nimi se nedá provést.
  • Demonstrovat něco – projevit něco svým jednáním. Jelikož lidské jednání není náhodné, nýbrž podléhá jistým principům, odhaluje jím člověk situaci, v níž se nachází, a způsob, jakým ji vyhodnocuje. Tím, že se rozhodl pro určitou alternativu jednání, demonstroval, že všechny ostatní dostupné alternativy by podle něj naplnily jeho cíle hůř než ona. (Tím ovšem není řečeno, že se jeho očekávání naplní – zpětně se jeho původní hodnocení jednotlivých alternativ může ukázat jako chybné.)
  • Efektivita – účinnost, schopnost naplnit určité cíle. Zjistíme ji poměřováním užitku a nákladů, které přináší určité jednání. Z pojmu „náklady“ vyplývá, že efektivní může být vždy jen jedna alternativa jednání – jen u jedné je totiž užitek lepší než náklady. Ostatní alternativy jsou více či méně neefektivní. Pokud sledujeme rozdíl mezi užitkem a náklady pouze ve vztahu k danému konkrétnímu cíli (bez ohledu na vedlejší efekty), hovoříme o dílčí efektivitě. Pokud jde o rozdíl mezi užitkem a náklady obecně, tj. ve vztahu k všem mým cílům, mluvíme o celkové efektivitě.
  • Efekt západky - ...
  • Utopené náklady – náklady minulého rozhodnutí neboli užitek alternativy, která byla v minulosti obětována, a dnes již není dostupná. Pokud bylo nějaké jednání (nějaké použití statků) dostupné v minulosti, jenomže nebylo zvoleno a nyní již není dostupné, pak přestalo být skutečnou alternativou – utopené náklady proto již nepředstavují náklady obětované příležitosti a nevstupují takto do mého přítomného rozhodování.
  • Spotřeba – jednání, které mi přináší užitek přímo, neboli používání takových statků, skrze něž přímo naplňuji své cíle. Protikladem spotřeby je výroba. Pokud vede určité jednání k více cílům, může být zároveň ve vztahu k některým spotřebou a ve vztahu k jiným výrobou.
  • Výroba – jednání, které mi nepřináší užitek přímo, nýbrž je cestou k žádané spotřebě v budoucnosti – jednání, jehož záměrem je udržení nebo růst (případně změna ve struktuře) mých spotřebních možností. Výroba znamená takové použití statků, jehož výsledkem mají být žádané statky prvního řádu. Pokud vede určité jednání k více cílům, může být zároveň ve vztahu k některým spotřebou a ve vztahu k jiným výrobou. Přísně vzato, výrobou je také směna. Ta je však natolik specifickou kategorií, že bývá zvykem chápat ji vedle spotřeby a výroby jako zvláštní, třetí druh jednání. Pojem „výroba“ se proto někdy používá v okleštěné podobě – jako veškerá výroba s výjimkou směny.
  • Statek prvního řádu – statek, jehož použití mi přináší užitek přímo. Opakem statku prvního řádu je statek vyššího řádu. Pokud vede použití určitého statku k více cílům, může být zároveň ve vztahu k některým cílům statkem prvního řádu a ve vztahu k jiným statkem vyššího řádu.
  • Spotřební statek – statek prvního řádu.
  • Statek vyššího řádu – statek, jehož použití mi nepřináší užitek přímo, nýbrž který slouží k výrobě jiného statku (statku o řád nižšího), a v konečném důsledku tedy k výrobě statku prvního řádu. Pokud vede použití určitého statku k více cílům, může být zároveň ve vztahu k některým cílům statkem prvního řádu a ve vztahu k jiným statkem vyššího řádu. Statky vyššího řádu se obvykle dělí na primární a sekundární. Primární nebyly vyrobeny – sem patří přírodní zdroje nebo práce. Sekundární byly vyrobeny a označujeme je jako kapitálové statky. (Někdy se z kapitálových statků jako samostatná kategorie vydělují peníze.)
  • Výrobní statek – statek vyššího řádu.
  • Výrobní faktor – statek vyššího řádu.
  • Investiční statek – statek vyššího řádu.
  • Přírodní zdroj – nevyrobený statek vyššího řádu, který by na světě existoval i bez lidského přičinění. Někdy se pro něj zkráceně používá pojmu půda (ačkoli přírodních zdrojů je pochopitelně více druhů). Mnoho původně přírodních zdrojů je lidmi upraveno či přetvořeno, pak je obvykle řadíme mezi kapitálové statky.
  • Kapitálový statek – vyrobený statek vyššího řádu, tedy výrobní statek, který vznikl spojením lidské práce a jiného statku vyššího řádu. Kapitálovým statkem jsou také peníze. Ty jsou však natolik specifickou kategorií, že bývá zvykem chápat je vedle přírodních zdrojů, práce a kapitálu jako zvláštní, čtvrtý druh statků vyššího řádu. Pojem „kapitálové statky“ se proto občas používá v okleštěné podobě – jako veškeré kapitálové statky s výjimkou peněz.
  • Kapitál – obecné, souhrnné pojmenování pro kapitálové statky.
  • Práce – nevyrobený statek vyššího řádu v podobě přirozených lidských schopností činně působit ve světě. Člověk ale své schopnosti často záměrně kultivuje a mění, takže pak je pod názvem lidský kapitál již řadíme mezi kapitálové statky.
  • Úspora – rozhodnutí o tom, že určité statky nepoužiji ke spotřebě, nýbrž k výrobě. Znamená omezení současné spotřeby ve prospěch vidiny spotřeby v budoucnosti. Proto se o úsporách mluví jako o odložené spotřebě. Každá úspora je nutně následně doprovázena investicí.
  • Investice – je druhou tváří úspory. Je rozhodnutím o tom, jak uspořené statky použiji ve výrobě – jakým způsobem mají přispět k mému bohatství. Přísně vzato, i směna je výrobou, a proto přísně vzato, investicí je i rozhodnutí o tom, že uspořené statky někomu půjčím. Avšak stejně jako je obvyklé vydělovat směnu z výroby jako svébytnou kategorii, je také obvyklé nechápat půjčku jako investici, nýbrž jako svébytný akt, který je „vložen“ mezi úsporu a investici: jeden člověk své statky uspoří a půjčí je jinému člověku, aby je investoval.
  • Časová preference – pojmenování pro fakt, že očekávaný užitek plynoucí z mých současných spotřebních možností (viz hranice spotřebních možností) je větší než užitek týchž spotřebních možností, pokud bych jich měl dosáhnout až někdy v budoucnu. Časová preference vyplývá už jen z toho, že bez přežití přítomnosti by žádná budoucnost nebyla; navíc to, co přinese budoucnost, je vždy nejisté. Její výše je ale pro různé lidi různá – v závislosti na jejich preferencích, bohatství a dalších okolnostech. Důsledkem časové preference je to, že se svých spotřebních možností dobrovolně vzdám pouze výměnou za takové budoucí spotřební možnosti, které budou lepší než ty současné. Jelikož se člověk většinou nerozhoduje o celé svojí budoucnosti ve srovnání se současností, nýbrž častěji provádí dílčí rozhodování o vybraných cílech, zajímá ekonomy spíše mezní míra časové preference.
  • Mezní míra časové preference – vyjadřuje, nakolik si cením bezprostřední dosažitelnosti určitých cílů (tj. spotřeby) více než situace, kdy bych týchž cílů dosáhl až někdy v budoucnu; to vše při daném bohatství a za jinak nezměněných okolností. Ukazuje tak zároveň, kolikrát by musel být příslib budoucí spotřeby lepší, než jsou moje současné spotřební možnosti, abych byl pro ni ochoten svou přítomnou spotřebu obětovat (tj. provést úsporu).
  • Úrok – odměna za to, že se vzdám svých současných spotřebních možností (tedy že některé svoje statky uspořím) výměnou za nějaké budoucí spotřební možnosti (je tedy rozdílem mezi nimi). Vyplývá z faktu časové preference. Někdy je možné vyjádřit úrok i výši úspory číslem – pak jejich podíl označujeme jako úrokovou míru. Můžeme potom říci, že k úspoře se rozhodnu tehdy, když bude úroková míra vyšší než moje mezní míra časové preference. 
  2. přednáška: téma času, porovnávání mezních užitků, hranice možností, poptávka a nabídka, vznik lidské společnosti
  Definice základních ekonomických pojmů, které jste zaslechli na první přednášce (poznámka: po zbytek semestru už sem další pojmy psát nebudu, protože už nepůjde o pojmy klíčové pro stavby našich "ekonomických brýlí"):
  • Hranice možností – množina těch výsledků, kterých jsem schopen dosáhnout, když plně využiji své možnosti nakládání s danými statky. Většinou se hovoří o nějaké specifické hranici možností, tj. při nějakém specifickém omezení – např. při omezených výrobních zdrojích o hranici výrobních možností, nebo při omezeném peněžním rozpočtu o rozpočtovém omezení. Kdybychom sledovali úmysl spotřebovat všechny dostupné statky, mohli bychom mluvit o hranici spotřebních možností.
  • Hranice výrobních možností – množina těch výstupů výroby, kterých jsem schopen dosáhnout při plném využití svých výrobních zdrojů (tj. když všechny sledované statky, které mám k dispozici, použiji pouze k výrobě). Odděluje od sebe ty výsledky výroby, které jsou pro mne s danými zdroji nedosažitelné, od těch výsledků výroby, při jejichž dosažení nevyčerpám celé své výrobní možnosti.
  • Rozpočtové omezení – množina těch nákupů, které jsem schopen uskutečnit při úplném vyčerpání svého rozpočtu. Odděluje od sebe ty nákupy, na které moje finanční možnosti nestačí, od těch nákupů, při jejichž dosažení nevyčerpám celý svůj rozpočet.
  • Linie rozpočtu – rozpočtové omezení.
  • Hranice spotřebních možností – množina těch cílů, které jsem schopen dosáhnout bezprostředně, tzn. když všechny sledované statky, které mám k dispozici, spotřebuji a nebudu uskutečňovat žádné úspory. Odděluje od sebe ty možnosti, které pro mne nejsou s danými statky bezprostředně dosažitelné, od těch možností, při nichž nespotřebuji vše, ale některé statky uspořím.
  • Bohatství – rozsah mých možností (v naplňování mých cílů). Bohatství je tedy vymezeno hranicí možností a jeho velikost vyjadřuje míru mojí schopnosti (či moci) naplňovat moje cíle.
  • Zákon klesajícího mezního užitku – vyplývá z aktu hospodaření a vypovídá o tom, jak hodnotím jednotlivé statky. Říká, že pokud daný statek počítám na jednotky a pokud srovnávám celkový užitek různých množství tohoto statku za jinak nezměněných okolností, pak platí, že přínos (mezní užitek) každé další přidané jednotky daného statku nemůže být lepší (a spíše bude horší) než přínos (mezní užitek) předešlé jednotky. A naopak, obětovaný přínos (mezní užitek) každé další odebrané jednotky daného statku nemůže být horší (a spíše bude lepší) než obětovaný přínos (mezní užitek) předešlé odebrané jednotky. Úvodní omezení v definici zákona je důležité – pokud nějaký statek nepočítám, nebo neumím počítat na jednotky, pak zákon klesajícího mezního užitku tu nemá co říci. Podobně pokud různá množství statku podstatně mění jeho vlastnosti (např. pár bot proti jedné botě), pak není splněna podmínka „jinak nezměněných okolností“ a zákon se na tuto situaci nemusí vztahovat.
  • Poptávka – funkční vztah, který vyjadřuje, jaké množství určitého statku se (za jinak nezměněných okolností) budu snažit získat v závislosti na tom, jaká je jeho dostupnost. Základní směr tohoto vztahu vyjadřuje zákon klesající poptávky. O poptávce se nejčastěji hovoří v souvislosti se směnou – pak poptávka vyjadřuje závislost poptávaného množství určitého statku v závislosti na jeho ceně.
  • Zákon klesající poptávky – vyplývá z aktu hospodaření a vypovídá o tom, jak nakládám s jednotlivými statky; konkrétně o tom, jak moc chci určitý statek získávat neboli jak moc jej poptávám ve srovnání s ostatními statky. Říká, že pokud srovnávám různé míry dostupnosti daného statku za jinak nezměněných okolností a při platnosti zákona klesajícího mezního užitku, pak platí, že při nižší míře dostupnosti neporoste (ale spíše bude klesat) moje ochota daný statek získávat ve srovnání s jinými statky. A naopak, při vyšší míře dostupnosti moje ochota neklesne (ale spíš bude růst). O zákonu poptávky se nejčastěji hovoří v souvislosti s poptáváním statků ve směně a místo pojmu „míra (ne)dostupnosti“ se obyčejně užívá pojmu „cena“. Takže podle zákona poptávky při vyšší ceně neporoste (ale spíše bude klesat) moje ochota daný statek kupovat, a naopak při nižší ceně moje ochota neklesne (ale spíš bude růst).
  • Nabídka – funkční vztah, který vyjadřuje, jakého množství určitého statku se (za jinak nezměněných okolností) budu ochoten vzdát v závislosti na tom, jaká je jeho dostupnost. Základní směr tohoto vztahu vyjadřuje zákon rostoucí nabídky. O nabídce se nejčastěji hovoří v souvislosti se směnou – pak nabídka vyjadřuje závislost nabízeného množství určitého statku v závislosti na jeho ceně.
  • Zákon rostoucí nabídky – vyplývá z aktu hospodaření a vypovídá o tom, jak nakládám s jednotlivými statky; konkrétně o tom, jak moc jsem ochoten se určitého statku vzdát neboli jak moc jej nabízím ve srovnání s ostatními statky. Říká, že pokud srovnávám různé míry dostupnosti daného statku za jinak nezměněných okolností a při platnosti zákona klesajícího mezního užitku, pak platí, že při vyšší míře dostupnosti neporoste (ale spíše bude klesat) moje ochota se daného statku vzdávat ve srovnání s ostatními statky. A naopak, při nižší míře dostupnosti moje ochota neklesne (ale spíš bude růst). O zákonu nabídky se nejčastěji hovoří v souvislosti s nabízením statků ve směně a místo pojmu „míra (ne)dostupnosti“ se obyčejně užívá pojmu „cena“. Takže podle zákona nabídky při nižší ceně neporoste (ale spíše bude klesat) moje ochota daný statek prodávat, a naopak při vyšší ceně moje ochota neklesne (ale spíš bude růst).
  • Cena – míra nedostupnosti určitého statku ve srovnání s ostatními statky. Vyjadřuje, kolika jiných statků je třeba se vzdát pro získání daného statku (resp. kolik jiných statků může člověk získat, pokud se daného statku vzdá). Cena se obyčejně chápe jako jednotková cena, tedy cena za jednu jednotku statku. Často se o ceně hovoří v souvislosti se směnou – mluví se o ceně ve směně. Vzhledem k rozšířenosti nepřímé směny je přitom obvyklé vyjadřovat cenu statků zejména ve vztahu k penězům, tedy v peněžních jednotkách.
  • Méněcenný statek – pojmenování pro statek, pro něhož má změna dostupnosti specifické důsledky: pokud se změní dostupnost všech sledovaných statků najednou a stejnou měrou (tedy stejnoměrně se posune celá moje hranice možností), pak daný statek v rámci této skupiny statků označím za méněcenný, jestliže se poptávka po něm změní opačným směrem než dostupnost. O méněcenných statcích se nejčastěji hovoří v souvislosti s poptáváním statků ve směně. Změnou dostupnosti se pak míní buď změna velikosti rozpočtového omezení, nebo shodná změna cen všech sledovaných statků. Takže určitý statek pojmenovávám jako méněcenný, pokud se poptávka po něm mění opačným směrem než moje rozpočtové omezení, resp. stejným směrem jako všechny ceny. Opakem méněcenného statku je normální statek.
  • Normální statek – pojmenování pro statek, pro něhož má změna dostupnosti specifické důsledky: pokud se změní dostupnost všech sledovaných statků najednou a stejnou měrou (tedy stejnoměrně se posune celá moje hranice možností), pak daný statek v rámci této skupiny statků označím za normální, jestliže se poptávka po něm změní stejným směrem jako dostupnost. O normálních statcích se nejčastěji hovoří v souvislosti s poptáváním statků ve směně. Změnou dostupnosti se pak míní buď změna velikosti rozpočtového omezení, nebo shodná změna cen všech sledovaných statků. Takže určitý statek pojmenovávám jako normální, pokud se poptávka po něm mění stejným směrem jako moje rozpočtové omezení, resp. opačným směrem než všechny ceny. Opakem normálního statku je méněcenný statek.
  • Luxusní statek – pojmenování pro statek, pro něhož má změna dostupnosti specifické důsledky: pokud se změní dostupnost všech sledovaných statků najednou a stejnou měrou (tedy stejnoměrně se posune celá moje hranice možností), pak daný statek v rámci této skupiny statků označím za luxusní, jestliže se poptávka po něm změní stejným směrem jako dostupnost a přitom větší měrou než ona. O luxusních statcích se nejčastěji hovoří v souvislosti s poptáváním statků ve směně. Změnou dostupnosti se pak míní buď změna velikosti rozpočtového omezení, nebo shodná změna cen všech sledovaných statků. Takže určitý statek pojmenovávám jako luxusní, pokud se poptávka po něm mění stejným směrem jako moje rozpočtové omezení, ale větší měrou než ono, resp. opačným směrem a větší měrou než všechny ceny.
  • Nezbytný statek – pojmenování pro statek, pro něhož má změna dostupnosti specifické důsledky: pokud se změní dostupnost všech sledovaných statků najednou a stejnou měrou (tedy stejnoměrně se posune celá moje hranice možností), pak daný statek v rámci této skupiny statků označím za nezbytný, jestliže se poptávka po něm změní stejným směrem jako dostupnost a přitom menší měrou než ona. O nezbytných statcích se nejčastěji hovoří v souvislosti s poptáváním statků ve směně. Změnou dostupnosti se pak míní buď změna velikosti rozpočtového omezení, nebo shodná změna cen všech sledovaných statků. Takže určitý statek pojmenovávám jako nezbytný, pokud se poptávka po něm mění stejným směrem jako moje rozpočtové omezení, ale menší měrou než ono, resp. opačným směrem a menší měrou než všechny ceny.
  • Substitut – statek, s jehož pomocí jsem ochoten nahradit daný statek při dosahování svých cílů. Pokud se změní dostupnost určitého statku (za jinak nezměněných okolností), pak nějaký jiný statek označíme za jeho substitut, jestliže poptávka po něm se změní opačným směrem než dostupnost původního statku. O substitutech se často mluví v souvislosti s poptáváním statků ve směně. Takže změní-li se cena určitého statku, a díky tomu se (za jinak nezměněných okolností) stejným směrem změní i poptávka po nějakým jiném statku, pojmenujeme onen jiný statek substitutem původního statku.
  • Komplement – statek, s jehož pomocí chci vylepšit přínos daného statku k dosahování svých cílů. Pokud se změní dostupnost určitého statku (za jinak nezměněných okolností), pak nějaký jiný statek označíme za jeho komplement, jestliže poptávka po něm se změní stejným směrem jako dostupnost původního statku. O komplementech se často mluví v souvislosti s poptáváním statků ve směně. Takže změní-li se cena určitého statku, a díky tomu se (za jinak nezměněných okolností) opačným směrem změní poptávka po nějakým jiném statku, pojmenujeme onen jiný statek komplementem původního statku.
  3. přednáška: vznik lidské společnosti, dva typy pravidel, totalitní společnost.
 
  • společnost, konflikt o vzácné zdroje, tragedie obecní pastviny (tragedie společného vlastnictví), pravidla přednosti, účelová pravidla, bezcílná (čisté nenarážecí) pravidla, Kantův (Hayekův) test univerzalizace pravidel
  • veřejný zájem, organizace, totalitní společnost (totálně organizované hospodářství), rozdíl mezi organizací a organismem, příkazové hospodářství, společenská pravidla (účelová pravidla přednosti), delegace pravomoci, hierarchie, správní pravidla, byrokratické řízení, problém ekonomické kalkulace, přídělové hospodářství, rozptýlené informace, přehlednost společnosti, informační asymetrie a problém zastoupení (problém pána a správce), korupce, parazitismus, samonosnost společnosti
  4. přednáška: bezcílná společnost (společnost vlastnických práv), trh, tržní rovnováha, cenový systém
 
  • převoditelná individuální (soukromá) vlastnická práva, dobrovolná směna, bludný kruh chudoby, technická produktivita, absolutní výhoda, hranice výrobních možností, specializace, dělba práce, komparativní výhoda, ekonomická produktivita, směna darů, problém odcizení
  • izolované směna, smlouvání, konkurence (3 momenty), elasticita, trh, dokonalá tržnice (dokonalá konkurence), převis poptávky, převis nabídky, cena čistící trh, zákon jediné ceny (jakožto tendnce), krátké/dlouhé období, 3 funkce cen (informační, motivační, alokační), rozptýlené informace, spontánní řád, cenový systém, náklady zásahů do cenového systému
  5. přednáška: podnikatelství, výrobce (firma)
 
  • nejistota a transakční náklady, obchodovatelné a neobchodovatelné statky, podnikatel, mezera na trhu, podnikatelské objevování (3 funkce - zprostředkovatel (mediátor), imitátor, inovátor), informace, zprostředkovatel jakožto informátor, arbitražér, spekulant, zákon jediné ceny, zisk (podnikatelský, ekonomický, dočasný)
  • výroba pro trh (výroba za účelem prodeje, nikoli pro vlastní potřebu), výrobce (podnikatel jakožto transformátor), zisk jako cíl výrobce (užitek následně), explicitní a implicitní náklady, firma (zaměstnavatel a zaměstnanec - nejistota a transakční náklady), firma jako organizace, kolektivní vlastnictví, tunelování, problém zastoupení, problém kolektivního vlastnictví (problém konečného vlastníka), problém rozptýleného zájmu
  6. přednáška: životaschopnost čistě tržní společnosti, demokracie
 
  • tři pilíře čistě tržní společnosti (vymezená, vymahatelná a směnitelná vlastnická práva), řetězová krevní msta, soudce (vyjednavač, arbitr), precedenční tvorba práva, pojišťovací a bezpečnostní agentury, problém rozptýleného zájmu, veřejný statek (nevylučitelnost a nerivalita/nezmenšitelnost), řešení veřejných statků (svázání se soukromým, změna charakteru), hodnotová neutralita ekonomie, smíšené hospodářství, 2 zdánlivé výhody demokracie oproti totalitě
webzdarma.cz